(z cyklu: 35 LET VE ŠKOLE – CO MI PRAXE UKÁZALA)

Za více než třicet let ve škole jsem si ověřila jednu věc.

Vztah ke čtení nevznikne za týden ani za měsíc. Buduje se postupně – každý den po malých krůčcích.

U prvňáčků se mi vždy osvědčilo pravidelné předčítání. Ideálně každý den alespoň několik minut. Nestačí ale jen číst. Důležité je číst tak, aby děti příběh prožívaly. Měnit hlas podle jednotlivých postav, pracovat s intonací, dělat napětí, překvapení i humor. Když děti čekají, co bude dál, začínají si knihy spojovat s příjemným zážitkem.

Jakmile se děti naučí číst samy, přichází další důležitý krok. Každý si do školy přinese knihu, která ho opravdu zajímá. Na začátku stačí pět minut tichého čtení denně. Po týdnech můžeme dobu pomalu prodlužovat na deset, patnáct nebo dvacet minut – podle čtenářských dovedností dětí.

Velmi důležitý je výběr knihy. Často se stává, že si dítě přinese z domova knihu, která ho ve skutečnosti nebaví. Proto jsem měla ve třídě vlastní knihovničku s různými žánry. Byly v ní knihy dobrodružné, humorné, naučné, komiksy i příběhy pro začínající čtenáře. Děti si mohly kdykoliv vybrat jinou knihu a hledat tu, která je opravdu osloví.

Přiznávám, že jsem do třídní knihovničky investovala hodně času i peněz. Knihy jsem kupovala nové, ale často i z druhé ruky, protože i tak se dají objevit opravdové poklady.

Skvělým nápadem může být také školní nebo třídní akce „Daruj knihu“. Rodiče i veřejnost mohou škole věnovat knihy, které dětem udělají radost. Je ale dobré předem požádat, aby nosili knihy zachovalé, nepoškozené a zajímavé pro dnešní děti.

Největší radost jsem ale měla ve chvíli, kdy už děti četly úplně přirozeně. Často se stávalo, že už ve druhé třídě samy připomínaly: „Paní učitelko, dnes jsme ještě nečetli. Budeme si dneska číst?“ V tu chvíli jsem věděla, že čtení už pro ně není povinnost. Stalo se součástí jejich dne.

A pak přijdou chvíle, které si člověk nosí v srdci ještě dlouho po odchodu ze školy. Po několika letech potkáte rodiče bývalého žáka a oni vám řeknou: „Děkujeme. Díky vám si naše dítě zamilovalo knihy. Čte dodnes.“

Pro učitele neexistuje krásnější odměna. Nejde jen o to, že se dítě naučilo číst. Tou největší výhrou je, když si ke knihám vytvoří vztah na celý život.

Děti se nestanou čtenáři přes noc. Když ale každý den zažívají radost z příběhů, mají možnost vybírat si knihy podle svého a čtení není povinností, ale příjemnou součástí dne, začnou si ke knihám vytvářet vztah. A právě ten je mnohem důležitější než počet přečtených stránek.

Po čtení jsem vždy dala dětem prostor, aby ostatním řekly, o čem četly a jestli se jim knížka líbila. Nikdy jsem je ale nevyvolávala ani nenutila. Věděla jsem, že chuť sdílet musí přijít sama. A ono to fungovalo. Děti si začaly knihy doporučovat mezi sebou. Často stačilo, aby jeden spolužák nadšeně vyprávěl o zajímavém příběhu, a druhý den už na stejnou knihu čekala fronta.

„Největším úspěchem není, když děti čtou proto, že jim to řekne učitel. Největším úspěchem je chvíle, kdy samy přijdou a připomenou: „Paní učitelko, dnes jsme ještě nečetli…“ V tu chvíli víte, že už nebudujete jen čtenářské dovednosti. Budujete vztah ke knihám.“