(z cyklu: 35 LET VE ŠKOLE – CO MI PRAXE UKÁZALA)

Pamatuji si to dodnes.

Večer jsem seděla u stolu a kolem mě byly rozložené kartičky, obrázky, pracovní listy, nůžky, lepidlo. Přesouvala jsem je z místa na místo a pořád přemýšlela, jestli jsem se nepustila do něčeho, co bude nad moje síly.

V hlavě mi běhalo snad sto otázek.

Co když bude ve třídě přílišný hluk?

Co když děti nebudou vědět, co mají dělat?

Co když se budou každou chvíli na něco ptát?

A hlavně…

Co když zjistím, že klasická výuka je vlastně mnohem jednodušší?

Možná si tyhle otázky pokládá každá učitelka, která chce stanoviště vyzkoušet poprvé.

Dnes už ale vím jednu důležitou věc: Nebála jsem se stanovišť.

Bála jsem se pustit dětem trochu více svobody.

A právě to byla moje první velká učitelská lekce.

Druhý den bylo ve třídě zvláštní ticho.

Děti přišly do třídy a okamžitě si všimly, že je něco jinak. Na stolech neležely učebnice,

po třídě byla rozmístěná stanoviště:

– někde kartičky

– jinde obrázky

– na koberci úkol

– u okna další

Děti se rozhlížely a bylo vidět, jak jsou zvědavé.

„Paní učitelko… co budeme dělat?“

Usmála jsem se. „Dnes budete objevovat.“

A ani jsem tehdy netušila, že právě stanoviště se stanou jednou z mých nejoblíbenějších forem výuky.

Děti mě naučily, že samostatnosti se nemusíme bát.

Spousta lidí si myslí, že se stanovišti je nejlepší začít až tehdy, když jsou děti větší.

Já to měla jinak. Začínala jsem už v první třídě.

Samozřejmě pomalu, s jednoduchými úkoly, s velkou podporou.

Ale právě díky tomu se děti učily samostatnosti od začátku.

Ve druhé třídě už většina z nich přesně věděla, jak pracovat. Nemusela čekat, až jí někdo všechno vysvětlí.

A já jsem si uvědomila, že děti zvládnou mnohem víc, než jim někdy dovolíme.

Není důležité stihnout všechno.

Na začátku jsem měla pocit, že když připravím deset stanovišť, musí jimi projít úplně všechny děti. Jenže časem jsem pochopila, že to vlastně není důležité.

Každé dítě pracuje jiným tempem.

Někdo zvládne všechno.

Někdo sedm stanovišť.

Někdo pět.

A víte co?

Pořád se učí.

Úspěšná hodina není ta, při které děti všechno stihnou.

Úspěšná hodina je ta, při které každé dítě udělá kus práce podle svých možností.

Od té doby jsem schválně připravovala stanovišť víc, než bylo potřeba.

A nikdy jsem nelitovala.

Čím kratší zadání, tím více přemýšlení.

Tohle mě nenaučila žádná kniha. To mě naučily děti.

Když jsem napsala dlouhé pokyny, každou chvíli někdo volal:

„Paní učitelko…“

Když bylo zadání jednoduché a srozumitelné, děti pracovaly samy.

Později jsem některé pokyny dokonce namluvila na mluvící tlačítka (pro komunikace se zvířaty) – děti jim říkaly „bzučáky“.

Stačilo zmáčknout tlačítko, poslechnout si zadání. A pokračovat.

Byla to maličkost.

Ale dětem dodala velkou dávku samostatnosti.

 Pořádek dětem dává jistotu.

Stanoviště měla vždy svoje místo.

Ÿ čísla

Ÿ barvy

Ÿ obrázky

Děti přesně věděly, odkud kam půjdou.

Nemusely přemýšlet nad organizací, mohly přemýšlet nad učením.

A právě to jsem chtěla.

Nejvíc jsem se dozvěděla, když jsem přestala mluvit.

Možná to zní zvláštně, ale právě při stanovištích jsem své děti poznala nejlépe.

Najednou jsem viděla, kdo se nevzdává.

Kdo si umí poradit.

Kdo povzbudí spolužáka.

Kdo potřebuje více času.

A kdo už dokáže pomoci druhým.

Kdyby děti seděly celou hodinu v lavicích, spoustu těchto věcí bych nikdy neobjevila.

Pravidla nejsou od toho, aby děti omezovala.

Jsou od toho, aby jim dala jistotu.

Ve třídě jsme měli několik jednoduchých pravidel.

J Nejdříve přemýšlej.

J Pak se zeptej kamaráda.

J A teprve potom přijď za mnou.

Zpočátku jsem dětem musela pravidla připomínat.

Po několika stanovištích už je téměř nepotřebovaly.

A já měla najednou mnohem více času věnovat se dětem, které mou pomoc opravdu potřebovaly.

První hodina nemusí být dokonalá.

Naopak, já myslím, že ani být nemá.

Někdo se vrátí ke stejnému stanovišti.

Někdo zapomene zapsat odpověď.

Někdo se ztratí.

To všechno je součást učení.

Kdybych tehdy po první hodině řekla, že stanoviště nefungují, připravila bych sebe i děti o stovky nádherných hodin.

Děti mě naučily důvěřovat.

To byla možná ta největší změna.

Pochopila jsem, že:

– nemusím řídit každou minutu výuky

– nemusím stát před tabulí

– nemusím odpovídat na každou otázku.

Děti dokážou přemýšlet, hledat řešení, pomoci si navzájem.

A právě tím rostou.

Na konci hodiny jsme si vždy povídali.

To byla moje nejoblíbenější část.

Ÿ Co tě dnes bavilo?

Ÿ Co bylo těžké?

Ÿ Co bys příště udělal jinak?

Děti se učily hodnotit samy sebe.

A já jsem se učila naslouchat.

Často jsem se během těch několika minut dozvěděla víc než za celou hodinu.

Stanoviště nejsou jen o učivu.

Ano, děti procvičovaly matematiku, český jazyk, prvouku.

Ale zároveň se učily mnohem důležitější věci:

– vytrvat

– požádat o pomoc

– pomoci druhému

– přemýšlet

– nést odpovědnost za vlastní práci

A právě to jsou dovednosti, které si odnesou do života.

Kdybych dnes začínala znovu…

…udělala bych to stejně.

Nebála bych se, že nebude všechno dokonalé.

Možná bych připravila méně úkolů.

Více bych dětem věřila.

A znovu bych si připomněla jednu větu, která mě provázela celou učitelskou kariérou.

Děti často zvládnou mnohem víc, než si myslíme. Jen jim k tomu musíme dát příležitost.

A ještě jedna myšlenka na závěr…

Když se dnes ohlédnu za svými lety ve škole, nevybavím si, kolik pracovních listů jsem vytvořila ani kolik diktátů jsme napsali.

Vybaví se mi rozzářené oči dětí, když přišly do třídy a zjistily, že je čekají stanoviště.

Vybaví se mi jejich věta:

„Paní učitelko, budeme dnes zase chodit po třídě?“

A já jsem se vždycky usmála.

Protože jsem věděla, že se nejen budou učit.

Budou objevovat.

A přesně takové učení jsem pro ně vždycky chtěla.

Nakoukněte na některé mé materiály, které můžete použít na stanoviště:

Stanoviště – úkoly Archivy – Učitelka Věrka

❤️A co vy? Zařazujete ve své třídě stanoviště? Nebo se na ně teprve chystáte? Budu moc ráda, když mi napíšete Na FB nebo IG do komentářů pod upoutávku (nebo do zprávy), co se osvědčilo právě vám. Třeba společně inspirujeme další učitelky.